Osobní rozvoj jako jednosměrka aneb co mi za 10 let dal a vzal

„Proč to vlastně děláš?“ se mě mnoho mých přátel z dávných dob ptá, když narazíme v hovoru na téma osobního rozvoje. Proč jsem ochotna platit tolik peněz za semináře a workshopy osobního rozvoje každý rok? „Prosimtě, a to už to nemáš vyřešený? To teda asi není moc účinný, když tam musíš pořád chodit, co?“ nepřestávají se divit, když zjistí, že jsem na tuto cestu vstoupila před 10 lety a stále po ní jdu dál. Tak tedy, aby bylo jasno, rozhodla jsem se k tomu desetiletému výročí se na tu svou cestu podívat a odpovědět všem na zvědavou otázku „Co ti to dává?“ pěkně obšírně.

Osobní rozvoj, drazí přátelé, je jednosměrka. Na této cestě se nedá otočit a vrátit se zpátky. Jakmile tyto dveře do zahrady sebepoznání jednou otevřete, nelze je zavřít, ani kdybyste se sebevíc snažili. I když, pravda je, že někteří jedinci jsou účinkům seberozvoje velmi odolní. Notoricky vymetají několik seminářů do měsíce a nic a nic a nic se jim pořádně v životě nemění. To však není můj případ, ani lidí, mezi kterými se já pohybuji.

Dost často je osobní rozvoj nepohodlná cesta, nepříjemná, skrze trní a bodláčí, plná konfrontací s tématy, se kterými se v běžném životě nemáme čas a chuť potýkat, nastavující nám zrcadlo, deformující náš vlastní bezpečný sebeobraz, iluze a představy o sobě, o druhých i o světě, ve kterém žijeme. Za ty roky jsem na cestě osobního rozvoje „tančila“ se spoustou svých strachů, úzkostí, předsudků, neochvějných pravd, přesvědčení, bolestí, zraněními, nadřazeností, pýchou, omyly, agresí, zlostí, nechutí, zkrátka jsem si důkladně osahala svůj stín. Upřímně, není to cesta pro každého, proto mnoho lidí kráčí svým životem jinudy.

Ach, ten známý povzdech: „ No nebylo to snazší, když jsme tohle nevěděli?“  Bylo. Vždycky se dalo na něco vymluvit.  Jenže jakmile jednou tuhle bránu otevřeme a projdeme jí, nejde se vrátit zpátky. Je to jako když se naučíme cizí jazyk. To pak už nemůžeme sami sobě lhát, že jsme tomu nápisu „DANGER“ nerozuměli, a proto za ten náš pád do propasti nemůžeme. To by nám před námi samými už neprošlo.

Nuže, proč se tedy stále  a už tak dlouho učím tomuto jazyku sebepoznání?

Začnu tím, co mi osobní rozvoj vzal, co jsem někde cestou odložila ze svého pomyslného batohu a oč se mi dnes kráčí lehčeji:

• Iluzi, že názor, který mám, už budu mít až do smrti stejný.
• Iluzi, že znám tu „správnou“ pravdu. Pocit, že má pravda je lepší a správnější, než názory ostatních.
• Viníky mých neštěstí. Vzal mi alibismus oběti, že ostatní lidé a životní okolnosti mohou za to, že se mám špatně. Není na koho se vymlouvat.
• Nadutost, že já mohu změnit ostatní lidi, že já mohu zachránit ostatní lidi proti jejich vůli či bez jejich přičinění.
• Zodpovědnost za to, co se mí žáci a klienti ode mě naučí, co si odnesou z mých workshopů a přednášek. Já mohu pouze inspirovat a dělám to tak nejlíp, jak umím. Co si kdo odnese je už jeho vlastní zodpovědnost.
• Pocit nezdravé celkové zodpovědnosti za druhé lidi – tedy, kromě mých malých dětí.
• Mnoho zdravotních problémů.
• Vidění světa černo-bíle, dělení na dobré a špatné. Všechno v životě má nějaký smysl, jen já to nemusím vidět nebo nemusí být ten hlavní smysl oné události pro mě.
• Iluzi, že problémy se dají vyřešit a rozpustit úplně a napořád. Budou tu stále, jen si jich budu více vědoma a budu s nimi umět lépe zacházet bez dalšího zraňování sebe či ostatních lidí.
• Ukřivděnost a nároky vůči mým rodičům. Dali mi ze sebe to nejlepší, čeho byli schopni. Tečka. A mnohokrát za to i zaplatili, něco pro mě obětovali. Děkuji.
• Tlak, že musím v životě něco pořádného dokázat, někam to dotáhnout, být vidět. Už nemusím.
• Potřebu soudit druhé, zda konají dobře nebo ne. Nestojím na jejich místě, nevidím svět z jejich úhlu pohledu, nepřicházím z jejich rodiny a situace, nemám jejich zkušenosti, nemám právo je soudit. A zrovna tak oni mě.
• Pocit, že se musím změnit. Nemusím. Jsem úplně akorát.

A co mi tedy na oplátku osobní rozvoj dal? Proč mi vlastně stojí za to touhle cestou jít dál a dál?

• Vědomí, že existuje mnoho cest a mnoho vstupních bran do zahrady sebepoznání. Každý člověk prochází jinou branou a potřebuje jiného průvodce. Takového, kterému právě on důvěřuje. Já sama jsem prošla branami psychoanalýzy, psychoterapie, reiki, kineziologie, konstelací, arteterapie, meditací, modliteb, imaginace, somatického prožívání … a všechny mi něco daly. Každá ve svůj čas.
• Vědomí hranic svých i druhých lidí.
• Vědomí mých vlastních potřeb, jejich rozpoznávání a naplňování. Tělesných, psychických i duševních.
• Lidi, se kterýma to všechno můžu sdílet a nemají mě za blázna.
• Soucit s druhými a měkkost. Bedlivější pozorovatelé z mého okolí tvrdí, že mi prý změkly rysy v obličeji. Řekni, zrcadlo.
• Soucit se sebou, kterýžto je pro soucit s ostatními nezbytnou předcházející podmínkou. Soucit druhých lidí, pokud jsem já sama na sebe tvrdá, totiž, přátelé, nepomáhá.
• Pomalost a zpomalení. Už nechci nikam splašeně letět. Jsem ve své podstatě hodně pomalá a dělá mi dobře, když si to dovolím.
• Vědomí volby v každé situaci. Opravdu v každé, bez výmluv.
• Zodpovědnost. Za to, co říkám a dělám, stejně jako za to, co se rozhodnu neříct a  neudělat. Zodpovědnost za to, jak svým chováním zasáhnu do života svým blízkým a dalším lidem, kterých se má rozhodnutí případně týkají. „ Zjistím-li, že již nechci dál tímto letadlem s ostatními letět, jsem zodpovědná i za jemné nouzové přistání, než z něj vystoupím“…
• Vědomí souvislostí, časových, psychosomatických, věcných, vztahových a vůbec všech možných. V mnoha rovinách a vrstvách.
• Jsem pevnější a v něčem nekompromisnější. Některým lidem se tak zdám tvrdší, ale není to tak. Jsou jen zvyklí na to, že mohli dosud překračovat mé hranice, nebo že jsem upřednostňovala jejich potřeby před svými vlastními.
• Chuť, odvahu a sílu žít svůj vlastní život, ne životy a přání jiných lidí.
• Sebepřijetí, včetně všech mým minulých činů, které bych dnes už asi neopakovala.
• Vědomí, že se o své potřeby a jejich naplnění starám já, že nikdo jiný nemá povinnost mi je naplnit.
• Dospělost.
• Vnímavost.
• Léčení traumat.
• Radost a vnitřní záři.
• Svobodu a sílu bránit se, „kousat a škrábat“, když je třeba. Bývala jsem hodná holka. Už nejsem.
• Schopnost změny. Způsobit změnu a ustát ji.
• Svolení prožívat všechny emoce. I ty nepříjemné. I na veřejnosti (přiměřeně, to se ví).
• Hodnotu v bytí, že stačí, že jsem. Taková, jaká jsem právě teď.
• Odvahu říkat nepříjemné věci něžně bez udílení nevyžádaných rad.
• Vědomí ženství a cestu k jeho plnému prožívání v sobě.
• Úctu k mužům.
• Svobodu říkat „NE“. Mé NE vymezuje prostor mému ANO.
• Cítím, čeho jsem většího součástí, a co ovlivňuji. Co mě nese a čemu sloužím.
• Přijetí sebe sama i druhých.
• Sepjetí a provázanost s přírodou, jejími rytmy a zákonitostmi.
• Důvěru v intuici.
• Naučil mě vděčnosti. Skutečnému prožitku pocitu vděčnosti . Třeba i za to , že každé ráno před domem stojí naše auto, které mě doveze kamkoli chci.
• Sílu ustát nesouhlas okolí, i mého nejbližšího.
• Přijetí vlastní zranitelnosti, a tím i zranitelnosti druhých.
• ................

….. a takhle bych mohla pokračovat ještě dál. Myslím, že pro orientační představu to stačí, ne? A další a další poklady stále cestou nacházím. Proto, drazí mí přátelé, půjdu po této cestě stále dál. Protože mi to za to stojí. Děkuji všem svým učitelům, minulým, současným i budoucím. A přátelům, kteří kráčí se mnou stejným lesem.